Věra Pančáková a MIKAEL PANČÁK jsou jeden a týž člověk se silným příběhem. Nejprve reprezentantka v ledním i inline hokeji. Už v 25 letech se postavil(a) na střídačku, takže přes den trénoval(a) mládež, večer ženy a hrál(a). Na sklonku kariéry se odhodlal(a) k zásadnímu kroku, z Věry se stal Mikael. Mezi mantinely a v různých koutech světa vede hráče i hráčky všech věkových kategorií na ledě i na inline bruslích. Je výjimečnou osobností, která ve sportu bourá hranice.
Proč jsem se stal trenérem?
„Důvodů je několik. Jako hráč jsem jezdil na letní hokejovou školu Jaromíra Jágra do Slaného a tam jsem si poprvé čuchnul k trénování mládeže a žen. Byl jsem každé léto obklopen hokejovými legendami a měl možnost se seznamovat s různými styly
jednotlivých trenérů. Poté, co jsem odešel jako hráč do zahraničí, nebylo možné se uživit v ženském hokeji pouze jako profesionální hráč. Dostal jsem tedy možnost začít s trénováním mládeže a později i jako hrající trenér ženského týmu. Tím se trenérská kariéra nastartovala a ta hráčská začala být druhotná. Vystudoval jsem sociálně právní školu a už během studia dělal různé projekty pro děti a mládež, ve školkách, školách, také v centrech pro zdravotně postižené děti. Pracoval jsem na severu na projektech pro mládež proti rasismu a k výchově k toleranci. Takže jsem byl obklopen dětmi a mládeží už od školy a práce s nimi, věková různorodost a jejich specifické myšlení mě prostě zaujala.“
Moje nejsilnější vlastnost?
„Myslím si, že je to empatie, umění vžít se do situace, ve které se člověk nachází, cítit a vnímat. A také silná vůle. Když si můj mozek něco umane, jdu si za svým cílem. Naplno.“
Co na mě mělo největší vliv?
„Z hokejového hlediska Marian Jelínek, kterého jsem poznal právě na hokejové škole, kterou vedl. Jeho styl koučování, v době už před 23 lety, mě velice ovlivnil. Najednou jsem dostával při tréninku informace, proč co dělám, návod, jak to provést, krok za krokem, jak a kde toho využiju ve hře. A to vše formou zdravé motivace, soutěživosti, a ještě k tomu učení a dřina byly jedna velká zábava. Pozitivní přístup s dávkou osobní disciplíny a přesně nastavenými hranicemi. Tento styl mě oslovil a dodal mi patřičné sebevědomí a cestu, kterou jsem si osvojil později jako trenér. Dál je to pan Bedřich Rybák, který si mě vybral jako asistenta do italského Merana. Jemu jsem velmi vděčný, ukázal mi tréninkové metody, provedl mě všemi mládežnickými kategoriemi, učil mě velmi starostlivě, předával mi svůj um a také ve mně vypěstoval touhu se vzdělávat, zakreslovat si každé cvičení, vymýšlet si nová a nová cvičení, bádat po tréninkových metodách. Při mém 15letém působení u mládeže v EC Red Bull Salcburk jsem měl možnost setkávat se a studovat hokej od velkých osobností, jako je Hardy Nilsson, jehož kreativitu a drily jsem miloval, poctivě si je zapisoval do sbírky a upravoval pro mládež či pro ženské týmy. Také vizionář Pierre Pagé mě oslovil svými hokejovými sny či přístupem k mé osobě. Velmi rád vzpomínám i na hodiny filozofování s rakouskými trenéry, jako je Andreas Brucker či Klaus Romera. S nimi jsem léta spolupracoval a budoval tento rakouský mládežnický klub.“
